Brodil jsem se mělčinou zpátky na břeh. Dno se mírně svažovalo, jak jsem krážel po hřbetu duny z jemného písku. Když mi voda vystoupila opět až po prsa, položil jsem se do ní a nechal jsem se unášet dotírajícími vlnami. Tohle je taková moje hra na utopence - nechávám se vynášet dlouhé minuty vlnami na břeh, ve zvláštní euforii z bouřícího se živlu, když se vracející se voda příboje, která před chvilkou olízla písečnou pláž až k nohám lidí, ležících v písku na ručnících, potká s novou vlnou.
Chvilku jsem se nechal omílat, když jsem náhle ve vodě zahlédl něco světlého. Pomyslel jsem si něco o lidských prasatech, kdyby se rozvoj civilizace dal měřit mírou znečištění okolního světa, dávno létáme ke hvězdám tak snadno, jako jedeme pantografem k babičce do Pyšel. Většina lidí sice chtějí žít v čistém, upraveném hnízdečku, ale se svými odpadky zacházejí stejně jako třeba mravenci - prostě je vynesou z mraveniště kousek dál, kde nejsou tolik na očích. Kolik jsem viděl nádherných upravených zahrádek, posekaný trávník jako na golfovém hřišti, okrasné dřeviny precizně ostříhané do geometrických tvarů... a smetiště, nad kterým se zvedal žaludek, začínalo přesně za plotem. Tam je Krakonošovo...
Ale to jsem odbočil.
Zvědavost mi nedala a šel jsem se na tu plovoucí věc podívat - co kdyby v moři náhodou plavala peněženka plná bankovek zahraniční měny vysokých nominálních hodnot, která vypadla pasažérovi nějaké výletní lodě z náprsní kapsy, jak se skláněl nad zábradlím a seznamoval mořské živočichy s tím, co měl dnes k snídani. Ne, takové štěstí jsem opravdu neměl. V moři plavalo kulaté víčko od krabičky, ve které se prodává zmrzlina nebo pomazánka na chleba. A víčko mělo pasažéra - obrovské saranče, které bojovalo v příboji o svůj život.
Rozhodně nejsem pošuk, který z vody tahá kdejakou berušku, mouchu či mravenečka, možná, kdyby saranče jen tak plavalo ve vodě, ani bych se nenamáhal, ale cítil jsem (nebo jsem si spíš vsugeroval) jeho obrovskou vůli žít, tak mě to celého prostoupilo, že jsem popadl víčko a nesl je na břeh i s posádkou. Posádka se patrně domnívala, když ji přestaly kolébat vlny, že je všechno v pohodě a hup - obrovským skokem opustila palubu, jenže promáčená a prosolená křídla samozřejmě vypověděla poslušnost, takže se začalo opět plavat. Pronesl jsem k sarančeti několik vlídných vulgárních slov o debilních sarančatech, které se mají koukat držet záchranného modulu - nevím, jestli mi rozumělo, ale od té chvíle se drželo víčka jako klíště a nechtělo se pustit, ani když jsem je odnesl na pěstěný trávník zahrady u vily jakéhosi místního zbohatlíka. (Hádejte, co bylo hned za plotem? Ano správně.) Asi si myslelo, že si ho vezmu domů, nebo co.
Ale teď mě napadá - co když jsem ho měl políbit a bylo by mezi námi o jednu krásnou princeznu víc? Naštěstí jsem to neudělal - to by mě žena, která bystrým okem pozorovala moje počínání, hnala, až by viděla, jak se cicmám s mladou prsatou blondýnou... No dobře, tak černovláskou, bylo to ve Španělsku.